Dnešní téma je zaměřené na život člověka s demencí. Byla jsem nedávno na semináři v Praze, který byl pro mě velmi přínosný. Pomocí brýlí virtuální reality jsem měla možnost se vžít do role seniora s demencí. Byla to opravdu silná zkušenost.

Pro spoustu lidí může být pojem demence těžce uchopitelný. Pod tímto pojmem si představí zmatené a neschopné staré lidi. Pozor! K demenci také patří např. ztráta pozornosti, orientace v čase, prostoru i osobách, také ztráta schopnosti se o sebe postarat, něco dělat, přemýšlet. Zajímavé je, že demence se netýká výhradně starých lidí, ale mohou jí onemocnět i třicátníci či čtyřicátníci. S vyšším věkem se samozřejmě riziko zvyšuje. Proto nepodceňujme prevenci. Tělo každého z nás je náchylné na jiné nemoci a demence se nás nemusí vůbec týkat. Nicméně se v životě určitě setkáme s člověkem, trpícím touto chorobou.

Lidé postižení touto chorobou neustále něco ztrácí. Nejsou to jen materiální věci jako peněženka, ale ztrácejí každým dnem kousek sebe sama. Sami víme, jaké to je mít z něčeho strach. Představa, že v tom strachu žijete každodenně je děsivá, tedy alespoň pro mě. Každý den vás doprovází obava o co přijdete. Zvládnu se zítra najíst sám? Jsou to pocity frustrace, úzkosti, smutku, hněvu, neschopnosti.

Pomoc ostatních se stává nezbytnou součástí života lidí trpících demencí. Zároveň je opouští přátelé a bohužel často i rodina. Také ztrácejí společenské uznání. Z významného ředitele je pomatený stařík. Otec-hlava rodiny, finanční jistota je bezvýznamná osoba, nikdo se na jeho názor ani nezeptá nebo to okomentují „Táta nic neví, prosím tě.‟ Jsou ztraceni ve svém vlastním životě.

Proto často tito lidé reagují podrážděně, zmateně, rozpačitě, agresivně. Nedělají to schválně, jsou nemocní a vypořádávají se spoustou problému ve svém vlastním novém neustále se měnícím světě. Lidé trpící demencí, jež si uvědomují svůj stav mohou doprovázet i deprese. Není to žádná hitparáda, co? Problémem je, že lidé kolem nich mnohdy nevědí, jak se k lidem s demencí chovat.

Jak bychom mohli lidem postiženým touto nemocí zpříjemnit, či ulehčit život v téhle velmi těžké životní etapě? Doporučím alespoň pár podle mého názoru podstatných věcí k lepšímu soužití.

1. Neodvracejte od nich tvář.

2. Neberte si osobně věci, které říkají, či dělají. Je to velmi těžké, sama se s tím potýkám i v osobním životě. Je potřeba mít na paměti, že jsou nemocní a nedělají nic schválně.

3. Peče o člověka postiženého touto chorobou je velice náročná. Rozdělte povinnosti i mezi ostatní členy rodiny. Využijte sociálních služeb či jen výpomoci, které jsou nabízeny. Všechno stojí peníze a je to v současné situaci o to náročnější. Ale plná dlouhodobá péče na jednu osobu je hodně náročná, mnohdy nezvládnutelná. V této dlouhodobé zátěži Vás může potkat syndrom vyhoření i zdravotní problémy. Na dobrých vztazích to také nepřidá. Alespoň půldenní pomoc 2 krát do týdne pomůže. Představte si, že pečujete o člověka s demencí. V noci si poplete dveře na toaletu, bloudí vám po bytě, občas vykřikne, protože se něčeho lekne, vy se nevyspíte a ráno jdete do práce. Přijdete z práce a čeká Vás řada běžných povinností a možná ještě nečekané překvapení.

4. Přizpůsobte prostředí, ve kterém postižený člověk žije. Stačí pár vychytávek a těmto lidem je možno prodloužit samostatné fungování o pár let. Další pozitivní aspekt je, že tito lidé se necítí frustrovaní svou neschopností, protože se zvládají o sebe postarat sami.

5. Komunikace je velmi důležitá. Samotným dialogem cvičíte pozornost, vyjadřovací schopnosti i paměť. V mém ebooku můžete najít užitečné tipy, jak komunikovat se seniorem.

Těmto lidem nemá smysl něco vyvracet, tím můžete vyvolat zbytečný konflikt. Nechte je v jejich světe. Byli by zmatení a příště by Vám už nedůvěřovali. Můžete např. popisovat jak to vidíte vy, ale nemá smysl se s nimi přít. Dávejte si pozor na černý humor, sarkasmus a ironii.

Snad shledáte některé z mých rad užitečné a pomohou Vám. Přeji hodně sil a úspěchů .