Pracuji jako aktivizační pracovník v domově pro seniory, a tak mě napadlo Vám jeden takový den v odlehčené formě přiblížit.

Je pondělí ráno, jdu do práce a cestou přemýšlím, co dneska se svými klienty budu dělat. U vchodu už mi klienti, kteří si vychutnávají ranní cigaretku, hlásí, že si o víkendu jistí rodinní příslušníci opět přijeli dovybavit domácnost žárovkami z jejich pokoje v domově. Nahodím udivený výraz, i když mě to ani nepřekvapuje. Pozastavím se spíš nad tím, že to byly jen žárovky!

Po ranní poradě odcházím s kolegyní do jídelny podávat klientům snídani. Už od vchodu slyšíme, že dnes bude asi veselo. „Co na mě furt tak čumíš? Nečum na mě!“ „Paní K., co se stalo?“ ptám se. „Já ji tak nesnáším. Podívejte se na ni, jak se na mě chechtá. Víte, jak jí tečou sliny, když jí? Nemůžu se na ni dívat!“ „Paní K., jsme dospělí lidé. Vy taková dáma, co kdybyste si sedla zády, ať na paní H. nevidíte, šlo by to?“ Uff, bitva s hůlkami se konat nebude! Díky Bohu, konflikt zažehnán.

Po snídani se chystám na skupinku ve svém oddělení. Budeme dělat vajíčkovou pomazánku. Klienti si velice rádi pochutnávají na tom, co si společně ukuchtíme. Nuže, jdeme na to. Postupně na stůl vyskládám deset vajíček, eidam, tvaroh, chléb, pepř, sůl, hořčici, pažitku, nádobí a další pomůcky. Zaostřím svůj zrak na misku s vejci. Místo deseti vajec mám jen dvě. Zvednu hlavu a vidím, jak pan H. má boule skoro až za ušima. Nepanikařím! Ještě že jsem vzala ten eidam, pomyslím si.

Všechny ingredience už mám v misce. Do prčic, kde je ta vařečka? Vždyť jsem jí brala! A lžička? A moje klíče? Už mám jasno. Paní T. čouhá z kapsy vařečka, takže předpokládám, že tam bude i vše ostatní. Paní T. žila ve velké chudobě, a tak je zvyklá všechno nenápadně schovávat na horší časy. „Paní T., můžu Vás poprosit o tu vařečku, ať tu naši pomazánku můžeme zamíchat?“ „Já nic nemám, kde bych vzala vařechu?“ odpovídá. „Máte jí v kapse, vidím ji.“ „Nic tam nemám.“ Sahám tedy do kapsy zástěry paní T. „No dovolte, vy jste teda sprostá!“ Raději si během pár vteřin opatřím jiné náčiní a vařečku si získám zpět za přívětivějších okolností.

Jdu oddělením do kanceláře, a koho nepotkám, paní K. „Sestři, mám ty boty obuté správně?“ „Paní K., máte je správně zapnuté, ale obuté je máte opačně. Netlačí Vás? Raději se pojďme posadit a přezujeme je, aby jste v nich neupadla.“ Cestou se zastavím ještě za panem J. zeptat se, zda pojede na výlet. „Ťuk, ťuk, dobrý den, 25. 8. pojede na výlet ke koním, měl byste zájem jet s námi?“ Odpověď: „Já vám seru na nějaký výlet!“ „Dobře, dobře, tak hezký den,“ zní má odpověď.

Mám nástup nových klientů. Je to manželský pár. Potřebuji si připravit podklady a mohu je jít navštívit. Představím sebe i domov a posadím se naproti páru. Konverzace se trochu zvrtne. „Vy jste, ale fešanda, s Vámi bych si dal říct.“ „Děkuji, jste galantní, ale co Vám asi řekne Vaše paní manželka pane L.?“ „Já mám ženu?“ Loučím se v tom nejlepším.

Usuzuji, že dneska už stačilo a jdu si dělat administrativu.

Někteří lidé si myslí, že mají nudnou práci. O mé práci si to také myslí spousta lidí. Já jsem jiného názoru. Dneska jsem zachránila dvě dámy před vyškubanými vlasy a modřinami, nakrmila pár hladových krků, paní K. jsem ušetřila minimálně puchýře z otlačených bot a naštěstí v kuchyňce máme ještě stále vařečku.